MichaelJacksonweb.cz

Michael Jackson forever! Michael Jackson forever! Michael Jackson forever! Michael Jackson forever!

Encyklopedie » Fans reportáže kolem Michaela Jacksona » Polsko 1997

Polsko 1997

Moje HIStorie čili, jak jsem fotografoval Krále
 

Reportáž Czeslaw Czaplinskiho

Už 20 let žiju a pracuju v New Yorku. Už 20 let, ať chci či ne, sleduji kariéru dvou největších hvězd pop music - Michaela Jacksona a Madonny. Nesouvisí to s mou prací, ani s mým hudebním vkusem. Jednoduše člověk, který sleduje televizi, poslouchá rádio a čte noviny musí vědět vše o lidech, kteří ovlivňují názory společnosti v takové míře, že se prezentace a psaní o nich samotných stalo povinností médií. Kdyby mi ovšem v polovině května roku 1997 někdo řekl, že budu fotografovat Jacksona v Polsku, že budu jediným fotografem, který bude mít šanci fotit jeho osobu ze vzdálenosti pár kroků, považoval bych to při nejmenším za hloupý žert.

Dokonce i dnes, po dvou letech, si dokážu vybavit zážitky oněch dní hodinu po hodině. Po poledni jsem v servisu polské tiskové agentury objevil zprávu, která se nerovnala žádným dřívějším informacím ani událostem: Michael Jackson přijíždí do Polska. Speciální letadlo je očekáváno v úterý, 27. května, kolem dvanácte hodiny odpoledne. Jackson přiletí do Varšavy z Paříže. Přesný programový plán návštěvy zatím není určen. Známo je pouze, že hvězda navštíví dětské domovy a nemocnice. Také se má setkat s Varšavským prezidentem Marcinem Swiecickym. Stejně jako minule bude ubytován v hotelu Marriott.

Zavolal jsem několika, obvykle velmi velmi dobře informovaným známým. Nikdo z nich nevěděl o Jacksonově návštěvě Varšavy nic. A přeci druhý den přinesl události, které obrátily vzhůru nohama všechny mé předchozí plány.

Jak je mým zvykem, ihned po probuzení jsem zapnul TV. Na CNN právě končilo ranní zpravodajství. Předposlední zpráva mě okamžitě postavila na nohy: podle neoficiálních zdrojů, hvězda pop music Michael Jackson přiletí následující den do Varšavy na jednodenní soukromou návštěvu... Dál jsem neposlouchal, něco jsem na sebe hodil a běžel k blízkému novinovému stánku. Kupuju všechny denníky a takto obtěžkaný se vracím domů. Vypadá to, že Michael zítra opravdu přistane ve Varšavě. V novinách nacházím informaci, že návštěvu zpěváka organizuje vedení World Trade Center Warszaw. Shodou okolností znám jejího šéfa. Je jím Jacques Tourel, můj dlouholetý kamarád z New Yorku. Volám. Jacques je očividně nadšený. "To je skvělé, že jsi ve Varšavě", řve do sluchátka. Ber své portfolio a jeď do Marriotta. Ve skutečnosti Michael přijíždí teprve zítra, ale jeho manažerové jsou již na místě. Zrovna s nimi domlouvám detaily návštěvy.

Spěšně procházím šatník, oblékám se a po třech blocích jsem v hotelu. Je deset ráno. (Před třemi hodinami jsem zapnul TV CNN). První osoba, které jsem představen je Wayne, osobní strážce a manažer hvězdy v jedné osobě. S Michaelem spolupracuje už 25 let a ne náhodou je považován za člověka, kterému Michael nejvíc důvěřuje. Když Waynowi říkám, že bych rád dostal povolení fotit Jacksona po dobu jeho pobytu v Polsku, dostává se mi odpovědi typicky americké: "Uvidíme, co se dá dělat. Zvážíme vaší nabídku." Neustupuji. Nechci Jacksona pouze fotografovat, chci výhradní právo, chci být všude tam, kde bude on. Wayne se na mě dívá, jako bych byl mimozemšťan z "Hvězdných Válek" a hlasem, který nevykazuje žádné emoce povídá: "Neplánujeme žádné rozhovory ani soukromé focení. Samozřejmě, tisk fotit Michaela může, ale z povzdálí. Tak jak se to děje na celém světě." Jsem mírně podrážděný, ale pokouším se zachovat klid a vysvětluji Waynovi, že mě nezajímá pořizování snímku za pomocí teleobjektivu, v davu jiných fotografů. Chci lidem ukázat drobet pravdy o Jacksonovi a to je možné jen tehdy, kdy k němu budu mít velmi blízko. Když už Jackson přijíždí do Polska na soukromou návštěvu (věc u něj velmi nezvyklá), mé fotografie mohou být jedině pravdivou dokumentací této události. Jejich propagační hodnota je nevyčíslitelná.

Na Wayna to nedělá sebemenší dojem. Podobně jako doporučení Tourela, který ho přesvědčuje, že jsem jedním z nejlepších amerických fotografů se specializací na portrétování VIP osobností. "Uvidíme, co se dá dělat", opakuje stále znovu a znovu. "Večer je tisková konference, přijď a dozvíš se více".

Konference nepřináší nic nového. A já stále nemám žádnou pořádnou odpověď. Jsem opravdu naštvaný, jelikož vím, co by znamenalo moci fotit Jacksona zblízka při tak nekonvenční příležitosti. Každý fotograf o tom sní. Já také. Po pravdě řečeno, do této chvíle jsem se touto možností nikdy nezaobíral, ale pouze proto, že jsem věděl, jak by mé snahy nejpravděpodobněji skončily. Mohl jsem jsem očekávat jen jedinou odpověď: "Kancelář Michaela Jacksona neplánuje žádné soukromé focení." A to je pravda. Kromě dvou, či tří případů se nikdy neobjevily fotografie Jacksona nafocené profesionálními fotografy za jiným účelem než je propagace desky nebo turné. Kromě toho mi Jackson, o kterém bez přestávky píšou všechny bulváry na světě ty neskutečné věci, nijak zvlášť neimponoval. Považoval jsem ho za extravagantní, rozmarnou hvězdu v těch jeho kloboucích, maskách a výstředních uniformách. S tou jeho nepochopitelnou láskou ke zvířátkům a malým dětem. Rozhodně nebyl mým idolem, ačkoliv jsem s potěšením poslouchával některé jeho písně a velmi vysoko si cenil jeho tanečního umění.

Když teď ovšem čtu tiskové prohlášení pronesené Waynem prostřednictvím vedení hotelu Marriot, má zlost v souvislosti s Waynowým nesouhlasem, roste a roste: "(...) bude to soukromá návštěva zpěváka, který má v záměru setkat se s dětmi v nemocni u Litewského, navštívit dětský domov v ul. Tarczynskiej, prohlédnout si Wilanow společně s Královským Zámkem. Později odpoledne bude odpočívat v hotelu v prezidentském apartmánu, zatímco večer stráví ve Starej Pomaranczarni ve Varšavských lázních. V průběhu svého jednodenního pobytu by se také rád setkal s prezidentem RP Aleksandrem Kwasniewskim a prezidentem Warszawy Marcinem Swiecickim (...)". Taková šance mi může utéci před nosem! Začínám se modlit za zázrak. A horlivě uvažuju, co ještě bych v této věci mohl podniknout. Vzpomínám si na rok 1989. Přijel jsem do Polska krátce před zasedáním krajského soudu. O dva dny dříve se na faře sv. Brygidy v Gdansku konalo setkání vůdců opozice. Ačkoliv politika není můj živel, chtěl jsem tam být. Nepochyboval jsem. Jestli se mi podaří nafotit to, budu svědkem zrodu nové historie Polska. Jel jsem na slepo. Na dvoře farního kostela nával novinářů a fotoreportérů. Všichni se chtějí dostat doprostřed. Hodnotím své šance. Dochází mi, že nemám žádnou. A právě tehdy přichází profesor Geremek. Kdysi jsem s ním udělal pár snímků, které se poté dostaly na výstavu v Zachecie. Musel si mě zapamatovat, jelikož míjíc mou osobu, bere mě za ramena a začínáme se bavit. Za chvíli autobusem přijíždí Walesa. Všichni se rozestupují, Walesa přichází k profesorovi, který mě objímá a představuje. Podáváme si ruce a najednou, jakoby nic, vcházíme dovnitř. Když začínají jednání, uvědomuju si, že jsem jediným zástupcem médií v sále. Když zaznívá návrh na zdokumentování setkání, Geremek se dívá na mě a říká: "Ať fotí on, je sice z New Yorku, ale je to náš člověk." Musel jsem pouze slíbit, že vše co uslyším, zachovám v tajnosti. Pořídil jsem ohromnou spoustu neobvyklých fotografií. Geremek hostí Walesu klobásou, Walesa Michnika, kněz Janowski nalévá polévku, Tadeusz Mazowiecki nervózně pochoduje a rozmlouvá přes telefon s Kiszczakiem... A já jsem jediným fotografem, který to vše fotí. Zda-li pak se mi i tentokrát poštěstí? Kdo nyní bude mým profesorem Geremkiem?   

Večerem se snažím dozvědět se, jaký skutečný cíl jeho nečekané návštěvy. Nikdo mi není schopen říci nic podrobnějšího. Ale Varšavou to šumí od základů: "Jackson chce v Polsku uvést v provoz jakýsi obchod!" Po probdělé noci se zastavuji na Okeciu. Je zataženo a chladno. Prší, organizátoři šílí. Vlastně rozdávají dětem čekajícím na ploše letiště po jednom narcise, praporku a balónku. Za bariérami je dav zatím klidných fanoušků s transparenty: "Michael Jackson Superstar" a "We love you!". Mám tři fotoaparáty s krátkými objektivy a zásobu filmů. Pokouším osud a stejně jako mí kolegové z oboru čekám. Najednou s údivem registruji uprostřed čekajících profesora Marka Kwiatkowskiego, ředitele Královských Lázní. "Co ty tady děláš?", ptám se přicházejíc k němu. "Sám nad tím uvažuju", odpovídá profesor. Kdyby do Polska přiváželi urnu s ostatky Chopina, to by bylo něco jiného. Ve skutečnosti to dělám pro rodinu Tourelových. Poprosili mě, abych Jacksonovi ukázal lázně. Víš, ani nevím, jak zpívá. Profesor působí otráveným dojmem. Vůbec se mu nedivím. Také nepatřím mezi Jacksonovy obdivovatele. Chci ho fotit, protože vím, jaká je to pro fotografa příležitost. Také jsem celkem zvědavý, jak se bude chovat král pop music, kterému se podařilo prodat více desek než mým oblíbeným Beatles. Očima pátrám po Jacquovi. Ale místo něj vidím, jak prezident Varšavy netrpělivě přešlapuje z místa na místo a rozmlouvá s Waldemarem Dabrowskim, ředitelem Polské agentury zahraničních věcí a někde bokem stojí jako obvykle vážný Tadeusz Zielniewicz, bývalý generální správce památek. Nezlý doprovod na uvítání muže, při pohledu na kterého omdlévají dívky, letí mi hlavou.

Ve stejný čas zjišťuji, že má letadlo zpoždění. Fanoušci stále čekají, narcisy v rukou dětí smutně moknou. Stále nikde nevidím Wayna ani Jacqua Tourela. Nečekaně přistává malé tryskové letadlo. Dav se vlní, ječí a piští, děti s narcisy se staví v řadu, přijíždí Wayne a Tourel. Ukazuje se, že letadlo přivezlo hokejové mužstvo NHL, San Jose Sharks. Mají mezipřistání ve Varšavě a obsluha letiště je omylem navedla na dráhu rezervovanou pro Jacksona. Mávají dezorientovanému davu a mizí v budově letiště.

Dávám znamení Tourelovi. Skutečně. Volají mě k sobě, Wayne mě objímá kolem ramen a povídá: "Budeš dělat fotky". "Určitě všechny? Stále nevěřím a pokukuju po nevelkém MI-8, kterým se bude Jackson přesouvat z místa na místo. Znám ten typ. Není v něm více než šest, sedm míst. "Ano, všechny", odpovídá Wayne. "Už jsem o tobě mluvil s ochrankou." "A budu mít výhradní právo"?, trápím Wayna. "Máš ho mít, kromě tebe bude přítomna pouze jedna kamera oficiální TV". Na víc se neptám, protože z výrazu Waynovy tváře lze vyčíst, že ještě jedna má pochybnost a zblázní se.

Bronzovo-bílý "Falcon" začíná přistávat přesně v 13:23. Tentokrát je to určitě on. Ochranka se snaží uklidnit fanoušky, novináře a fotografy, letadlo zastavuje, na palubu vchází polští celníci, hraniční stráž a Wayne. Po 20 minutách stojí na červeném koberci Michael Jackson osobně. Má na sobě černé džíny s bílými pruhy po stranách, kovbojské boty na vysokém podpatku, černý klobouk, černou bundu zdobí velký zlatý medailon. Jako první k němu přibíhá jedenáctiletá dcera Tourelových, Marielle. Je očividně rozrušená, přestože to není poprvé, co Jacksona potkává.

Už několik minut fotím. A přistihuji se při tom, že Jackson nijak nenaplňuje mé představy o jeho osobě. Vysoký, dobře stavěný, se silnými pažemi a velmi hladkou, zdravou pletí. Celkově vzato nevypadá na 40. Tím méně na několikero plastických operací, které jsou neustále námětem bulvárních plátků. Na první dojem působí velmi sympaticky. Dokonce jsem snad zaznamenal náznak úsměvu na jeho tváři, když mu dětská skupina Varsovia zatančila na uvítání mazurku ze "Strasznego Dworu".

Po oficiální části nastupuje část méně oficiální. Michael jde, obklopen policejním zástupem, podél rozvášněného davu. Ani se nesnažím pochopit, co se děje. Vidím, jak k němu běží 2 dívky puštěné ochrankou, vidím, jak vojáci zadržují jakési "nežádoucí" obdivovatelky, kterým se podařilo prorazit ochranný kordon... Najednou pozoruji, že to v našem směru se valí masa lidí, která se za chvílí rozděluje. To nevydrželi fotoreportéři, z nichž každý chce pořídit fotku Michaela zblízka. Leje jak z konve, zatahuje se, slyším dusot desítek nohou a poprvé vidím nervózního Wayna, který rozpačitě posunkuje směrem k Michaelovi. Zpěvák si toho všiml a náhle vyrazil kupředu tak rychle, že jako první, dokonce před Waynem, doráží k přistavenému vrtulníku. Nebýt přítomnosti televizního kameramana a druhého člověka z ochranky, který Jacksona vtáhl dovnitř mašiny, hvězda by namísto ve Wilanowie přistála v nemocnici. Bohudík vše skončilo u chvilky opravdového strachu. Byl to můj "válečný křest", jelikož jsem měl být svědkem podobných scén při každé zastávce Jacksonovy cesty Varšavou.

Pocty doprovodu ve společnosti krále popu se kromě ochranky dostalo: prezidentovi Varšavy Marcinu Swiecickiemu, profesorovi Markowi Kwiatkowskiemu, Waldemaru Dabrowskiemu, Tadeuszowi Zielniewiczskiemu, kameramanovi TVP, který neskrýval ohromné nadšení z toho, že právě on má šanci točit hvězdu, Czeslawowi Czaplinskiemu, čili mně, J. Tourelovi, organizátorovi Jacksonovy návštěvy a celého zmatku s tím spojeným, společně s jeho ženou Jalantou a dcerkou Marielle.  

Čas na to, abych ve stručnosti objasnil, kým je můj přítel Tourel, který v průběhu těchto dvou dní zůstával, jak se na dobrého hostitele sluší, v pozadí, necpal se před kamery, nedával interview a nesnažil se hrát první housle.

Jacques Tourel je obyvatel Spojených Států, časem tiskový vydavatel v New Yorku a schopný obchodník. Jednoho dne mu osud postavil do cesty pěknou Polku, která se krátce na to stala paní Tourel. Jacques byl ředitelem firmy Multi Investment Poland a majitelem sítě obchodů Kidi Land, zaobírající se importem hraček. Je šéfem varšavského představenstva sítě World Trade Center se sídlem v New Yorku, v proslulém mrakodrapu o stejném názvu. World Trade Center je obchodně-investiční organizace, spojující kapitál z různých zemí a sjednocující obchodníky z téměř všech kontinentů. Ale ve skutečnosti byl Jacques Tourel vždy především vizionářem a snílkem, který se obklopoval zajímavými lidmi ze showbusinessu, kultury a umění. Ale takovým snílkem, který své sny dokáže proměnit ve skutečnost. Jedním z těchto projektů - snů, byla realizace rodinného zábavního parku ve Varšavě.

V době prvního pobytu Michaela ve Varšavě, v září roku 1996, zatoužil "Jacko" nakoupit dárky pro děti, někdo jeho manažerům doporučil Kidi Land a právě během této spěšné návštěvy měli oba pánové možnost obnovit známost a popovídat si. Ukázalo se, že návrh Jacqua našel své místo v záměrech Jacksona. Zbývalo jen přesvědčit ho, že nejlepším místem v Evropě pro zábavní park je Varšava. Od toho dne Jacques věděl, že k jeho trochu bláznivým přáním, přibylo ještě jedno, kdo ví, možná nejvýznamnější ze všech - udělá vše, aby byl Evropský rodinný zábavní park Michaela Jacksona vybudován v Polsku. Po několikaměsíčních výměnách telefonátů, faxů, dokumentů se ukázalo, že se Michalovi nápad Jacqua zalíbil. Od té chvíle je můj přítel jedním z mála lidí na světě, kteří vlastní Jacksonovo soukromé telefonní číslo. Aby mu mohl zavolat, bez toho, aby se musel probíjet armádou sekretářek a ochrankou.



Během jednoho z těchto bezprostředních rozhovorů byla domluvena konečná návštěva Jacksona u příležitosti jeho následného evropského turné.

"Nejdříve jsme ho potkali v průběhu jeho první 'koncertní' návštěvy Polska - vysvětlovala potom tisku paní Jolanta Tourel. Potom jsme se s ním setkali v Tajpei na Taiwanu, poté v Paříži (kde s námi byl také prezident Swiecicki). A stále jsme ho přemlouvali, aby do Polska přijel znovu." Podařilo se.

První portréty Michaela vznikly ve vrtulníku. Hned poté, co jsem vešel, mě Wayne představil svému šéfovi: "To je ten muž, který bude fotit, během tvého pobytu v Polsku". Michael se na mě podíval, podal mi ruku a řekl: " Těší mě". V následujících hodinách se mi nepodařilo uslyšet od něj o moc víc. Rozhodně je jednou z nejmálomluvnějších a nejuzavřenějších hvězd na světě. Pozorně naslouchá, někdy se na něco zeptá, odpovídá krátkými postřehy, čistě znějící angličtinou. Mluví velice potichu. Tak potichu, že je často nutné se k němu naklonit, abyste zaslechli, na co se ptá. To byla první věc, která mě zaskočila, jelikož jsem očekával vulkán energie, se kterým se mi spojoval, ačkoliv jen na základě shlédnutých videoklipů.

Letěli jsme nad Varšavou. Prezident Swiecicki komentoval, co viděl dole a já fotil. Horlivě, rychle, jedno foto za druhým, využívajíc všech třech fotoaparátů. Fotil jsem mnoho slavných osobností. Pokaždé mě doprovázely silné emoce a obavy z toho, jak se bude můj model chovat, jestli se mnou bude spolupracovat, jestli bude sympatický a uvolněný, či naopak, chladný a podrážděný, zda-li budu muset využít všech prostředků, abych ho "obměkčil", či si vystačím s obyčejným popovídáním. Tentokrát jsem byl dvakrát tak vynervovaný. Za prvé jsem nevěděl, jaký osud potká mé snímky. Možná mě před odletem Wayne požádá o jejich vydání? V případě hvězdy, tak velké a nedostupné, jako je Jackson, jsem musel počítat s nejhorší možnou variantou. A kromě toho, o čem si budeme povídat, focení Jacksona zblízka je opravdu ohromná událost.

Ukázal se být ideálním objektem. Většinu snímků jsem pořídil s použitím blesku. Mnoho tímto způsobem fotografovaných lidí po nějakém čase nevydrží a začne se rozčilovat. A Michael seděl v klidu, uvolněný, s lehkým úsměvem na tváři. Už vím, že fotky budou skvělé. Sedím od něj půl metru a neustále si ho prohlížím. Nevšímá si toho. Z jeho biografie, kterou jsem si prošel minulou noc, vím, že je zvyklý na stálý zájem otáčejících se lidí. Čím déle se na něj dívám, tím více je mi sympatický. Žádná namyšlenost, chvílemi působí až nesměle. Člověk, který vydělal v showbussinesu nejvíc peněz, člověk jehož koncerty jsou vyprodány během jednoho dne, člověk, kterého na každém kroku provází obavy z hysterických reakcí. No no. Znovu si uvědomuji, že obraz hvězd vytvořený médii, obvykle neodpovídá skutečnosti.

Let nad Varšavou trval něco přes 20 minut. Přistáli jsme ve Wilanovie, přesedli jsme do automobilů a jeli před palác. Tady už čekala většina novinářů, které jsem viděl na Okeciu a několik set fanoušků, kteří se dozvěděli o programu návštěvy z rádia. Opět pár potyček a po několika minutách může Michael (tentokrát ve své slavné černé masce) vyjít z auta. Prší a déšť smývá z Wilanowského paláce celou jeho krásu. Máme vyznačenou trasu, daleko od normálních turistů, ale pro opravdové obdivovatelky to není žádná překážka. Najednou vidím, jak směrem k Jacksonovi běží jakási náctiletá slečna. Ochranka se jí snaží zastavit, ale on dává pokyn, aby jí nechali. Natahuje k dívce ruku, objímá ji a ona omdlévá v jeho náručí. Všichni jsme vyvedeni z míry. Pouze na Michaela, zdá se, událost nijak zvlášť nepůsobí. Je zvyklý na nejrůznější chování svých fanoušků. Ochranka jej oprošťuje od dívky a pokračujeme dále. Právě ve Wilanově mám možnost zjistit, jak dětinský Jackson dokáže být. Je okouzlen palácem, kterým ho provází profesor Kwiatkowski. Místy - na půl žertem na půl vážně - se ptá, zda-li by z toho mohl něco koupit. Profesor mu vysvětluje, že národní kulturní památky nejsou na prodej, ale dodává, že je možné udělat kopii. Michael pokyvuje na srozumění hlavou. Pokud bude kopie věrná, tak proč ne? Libí se mu pěkné věci a stejně jako dítě, by je chtěl okamžitě mít.

Prohlídka probíhá v bleskovém tempu. Po dvacetiminutovém "závodě" napříč palácem se Michael ukazuje ve dveřích, mává ječícím fanouškům. Můžeme jet. Mladí lidé za námi jistou dobu běží, konečně rezignují. Za půl hodiny zjistíme, že jsme měli tu čest s výjimečně mírnými fanoušky. Když uvězněn v autu poslouchám vřískot, bušení na okna, jde mi mráz po zádech. Na vlastní kůži jsem svědkem hrůzy při střetu s davem a už chápu, proč jsou velké hvězdy vězni své slávy a jedině ochranka jim může zajistit bezpečnost.

Jízda Varšavou připomínala horor. Byly 3 hodiny odpoledne a my jsme se museli probíjet davem, abychom se dostali na setkání se studenty Lycea profesora Stefana Batorego. Mělo být mile a kulturně, avšak studenti té exkluzivní školy rovněž propadli hysterii. Strašný tlak, křik, pištění, někdo hodil rolku toaletního papíru, ze které vyčuhovala šňůrka (bomba? proletělo mi hlavou), nedivil jsem se tudíž rozhodnutí Wayna, abychom okamžitě zmizeli zadním vchodem. Ovšem Michael kategoricky protestuje. "Čekali, že se se mnou setkají, takže nehodlám utíkat jak krysa", povídá, ale je vidět, že je velmi nervózní. Na chvíli vchází na balkon nad hlavní halu. I kdyby chtěl něco říci, nemá šanci. Hysterická mládež ječí jak smyslů zbavená. Studenti si musí vystačit s tím, že jim božský Michael zamával z balkónu.

Palác na Wodzie v Lázních je další bod programu, který se ukázal být skutečným azylem. Nejen, že jsme mohli přijet přímo před vchod, navíc profesor Kwiatkowski zařídil svému hostu příjemnou prohlídku. V Michaelovi se znovu probouzí dítě. Je unešen palácovým interiérem, nejvíce nejspíš podlahou a věžičkami, opět chce koupit jakousi sochu a opět zjišťuje, že není na prodej (pozn. autora: hehe, chudák Mike :)). Někdo zapisuje, kopie kterých předmětů by zpěvák rád viděl ve svém domě, a já, na důraznou prosbu fotím pro Jacksona jím vybrané objekty, obrazy, které ho zaujaly. Snímky jsem mu poslal ihned, jak jsem měl hotové kopie.

Michael je ve skvělé náladě, která se přenáší i na nás. Když vchází na balkón, aby zamával lidem stojícím před palácem, všímá si dole páva, který jak na zavolání, roztahuje svůj nádherný ocas. "Krásné", povídá tiše. A několikrát to opakuje. Má očividnou slabost pro pěkné ptactvo. Několik druhů vzácných exemplářů chová ve svém soukromém parku.

Dívám se na profesora Kwiatkowskego. S Jacksonem se seznámil náhodou. Jako znalý historik umění byl Jacksonovi doporučen Jacquem Tourelem. Tři dny před příletem do Varšavy mu Jackson osobně zavolal. "Víš, volal mi Michael Jackson". Škoda, že mi to nikdo neuvěří", řekl mi. Ted' už se nemusí strachovat, už dva roky každý fanda Jacksona ví, že profesor je také osobním přítelem jejich idola a také vlastníkem bezcenné bundy, ve které "Jacko" vystupoval na koncertech. Fanoušek by dal za její kousek téměř vše. A profesor, elegantní člověk se přiznal, že ji někdy nosí ve své velké residenci.

Z Královského Zámku, kde jsme jeli z Lázní, jsem si zapamatoval tento příběh. Michael začínal být unavený, program byl splněn ani ne z poloviny, ale když někdo navrhl, což takhle podívat se na film o Varšavě, rozzářili se mu oči. "Film. O ano, film! To se mi líbí", zvolal. Usadili jsme se v červených křeslech, zhaslo světlo, začalo promítání. Pozoroval jsem Michaela koutkem oka a viděl jsem, jak se skvěle bavil při prvních scénách. Předválečná Varšava, rozesmátí bezstarostní lidé, taneční parket v Adrii, kabaret Qui Pro Quo, půvabný Královský Zámek. Smál se, podupoval si v rytmu hudby. A najednou nastává změna. Září 1939. Na Varšavu padají bomby, zámek hoří, strachující se lidé zmateně utíkají. Nejdříve jsem uslyšel tiché "O můj Bože!", poté tlumené výkřiky "Ach!", "Né!" , konečně se Jackson hlasitě projevil. Všichni, i ti, kteří viděli film po několikáté, byly rozrušeni. Další prohlídka Zámku se odehrála ve vší vážnosti. Michael se usmál, až když jsem ho poprosil, aby se nechal vyfotit s hradní stráží. Souhlasil bez váhání. "Pěkné uniformy", řekl salutujíc strážníkům. "Taky bych takovou chtěl".

V Kidi Landu Jacqua Tourela si Michael převzal předem domluvené hračky, které chtěl dát dětem z dětského domova a dětské nemocnice. Znal ten obchod, jelikož zde o několik měsíců dříve nakupoval. Ted' na něj, kromě těchto hraček, čekal i dárek pro Michaela Juniora, malého zpěvákova syna.

Zájem Jacksona o problémy dětí, zvláště nemocných a opuštěných je všeobecně známý. Proto netrpělivě očekávám návštěvu dětského domova. A nemýlím se. V hezky zabalených balíčcích, při jejichž otevírání je spousta zábavy, jsou dárky v ceně bezmála jednoho a půl miliónu. Ale na tom nezáleží. Důležitá je návštěva "Jacka". Děti jsou na počátku trochu nesmělé, ale Michael ví, jak prolomit bariéry. Bere je do náruče, objímá, houpá v rytmu vlastních písní, které děti zpívají speciálně pro něj. Očividně se velmi baví a je vidět, že kdyby mohl, zůstal by déle. Děti dokáží ocenit vše, těší se nejjednoduššími věcmi, které pro dospělé dávno ztratily kouzlo. "Rád pobývám v jejich společnosti. V mém domě je pokaždé možno potkat mnoho dětí a oni jsou tam opravdu vítané.", píše ve své autobiografii Moonwalk. Setkání s dětmi jsou vždy nejdůležitějším bodem jeho programu. Pro tohoto rozvážného, tvrdého obchodníka, který osobně vyjednává každý detail svých, nejen uměleckých, kontraktů.  Přestal jsem počítat role nafocených filmů. Opravdu jsem začínal mít Jacksona rád a upřímně mě těšilo, že mám šanci fotit ho tak zblízka. Pouze jednou jsem nebyl ve stavu fotografovat. V onkologické nemocnici Litewského.

Nikdy jsem na podobném místě nebyl. Neuměl jsem si představit, čeho tam budu svědkem. Na začátku vše probíhalo jako jinde: přivítání, zvědavost, vzájemné zdvořilosti. Potom jsme přešli na oddělení. Michael požádal, aby ho doprovázeli pouze nezbytně nutné osoby. Nechtěl kamery, novináře; chtěl být na malou chvíli blízko dětem, jejichž život visel doslova na vlásku. Ačkoliv očekáváni, byli jsme vetřelci. A najednou se stalo něco, díky čemuž jsem si uvědomil, proč byla tato návštěva pro Michaela nejdůležitější. Posadil se na nemocniční postel a objal nemocné, bezvlasé dítě. To, co jsem viděl v jeho očích rozhodně nebylo pouhým předstíráním. To nebyla hvězda, které si odškrtne návštěvu nemocnice, protože se to od něj žádá. On trpěl společně s tím dítětem, cítil s ním. V jisté chvíli vešel do pokoje, ve kterém ležel mladý chlapec. Nedokážu popsat výraz jeho tváře. Nadšení? Láska? Neschopnost uvěřit? Na skřínce u postele ležel sešit celý polepený fotkami Jacksona. Tyhle obrázky, vystřižené z novin byly tak nějak špatně tištěné, nevýrazné. A náhle hrdina obrázků ze sešitu, vchází, ve vlastní osobě, do pokoje nemocného chlapce. Je možné v takovéto chvíli myslet na focení?

Z nemocnice vyšel Michael otřesený. Když jsem později mluvil s profesorem Kwiatkowskim, řekl mi: "Víš, já jsem vlastně uviděl Jacksona jako člověka teprve v nemocnici Litewského. Tehdy, když poprosil, aby mohl s dětmi zůstat o samotě".

Na cestě do hotelu nás doprovázeli fanouškové Michaela. Jak oni to dělají, že pokaždé vědí, kdy a kde mají být? Láska k hvězdám nezná překážek. Když jsme přijeli autobusem se zatemněnými skly před vchod, Mariott (hotel) byl zcela v obležení. "Michael!", "Ach Bože, to je skutečně ON!", "Pojď k nám"... a desítky natažených rukou s bannery, maskoty, fotkami a pukety květů. Jackson se na chvíli zdržuje. Tehdy bodyguardi vytahují z hysterického davu Michaelova dvojníka. Je mu samozřejmě podobný. Černý klobouk, přiléhavé černé jeansy, černá zlatě lemovaná bunda. Jen boty nesouhlasí: chlapec má na nohou obyčejné adidasy. Když ho ochranka dostane přes bariéry, zdá se být ztrémovaný. "Umíš tančit?", ptá se Michael a chlapec na moment není schopen reakce. Ale za chvilku je již uvolněný, začíná se rytmicky pohybovat...a Michael společně s ním. Dav je nadšen, šílí. Společný tanec trvá krátce, ale Sebastian Wyderowski z Jeleniej Gory, který by se mohl zúčastnit "Velké Hry" (pozn autora: předpokládám, že "Velká Hra" je něco na způsob českého "Riskuj") na téma "Život a kariéra Michaela Jacksona", si ho bude pamatovat do konce života. Dříve než Jackson zmizí za hotelovými dveřmi, tiskne dlaň svého dvojníka a podepisuje se na ní. "Tančil jsem se samotným Jacksonem!", Sebastian je očividně unešen. "A ruce si nejspíš nebudu mýt několik let!"

Přemýšlím o všech těch nesmyslech, které o Jacksonovi píšou noviny na celém světě. O tom, že žádný z nich neodpovídá obrazu člověka, se kterým jsem pobýval non-stop právě 12 hodin. A čím dál tím více mám Michaela rád.   

O tom, jakého formátu je to člověk jsem se měl zanedlouho přesvědčit ještě jednou. Na 21.30 je stanoven slavnostní banket v divadle Stanislawowskim v Lázních. Hvězda odpočívala ve svém apartmánu, já jsem zaskočil domů, osvěžit se, obléci si smoking a zásobit se novými filmy. Při té příležitosti jsem na záznamníku vyslechl několik proseb o "zařízení" pozvání na toto nejžádanější přijetí sezóny. Organizované bylo v neuvěřitelném spěchu, takže pozvání byla rozeslána na poslední chvíli podle klíče: nejslavnější, nejbohatší, nejvýznamnější. Tímto způsobem se v divadle sešlo okolo 200 nádherných a elegantních osob. Téma rozhovoru po dobu očekávání příchodu krále je jediné: jaký je ve skutečnosti, jak se chová, jestli je domýšlivý, jestli je pravda to, co se o něm říká... Konečně je tady! Uvolněný, odpočatý, usmívající se. Vítá se s profesorem Kwiatkowskim a sedá si vedle něj do stylového křesla. Na okamžik pózuje fotografům, rozdává autografy, bere na kolena něčí dítě, poslouchá krátký recitál Chopina v podání zřetelně vytrémovaného studenta Janusza Olejniczaka, Bartlomieja Kominka. Když utichá potlesk, vstává a uveden prezidentem vchází na scénu.

"Miluju Polsko a chtěl bych tady žít. Je zde tolik lásky".      

Potlesk přehlušuje slova prezidenta, který Michaelovi předává symbolické klíče Varšavy, diplom a medaili ze Syrenka, na kterou Michael patří s výrazným zájmem. Marcin Swiecicki se dostavil v plné zbroji (pozn. autora: tzn. ověšen tradičními polskými národními "prezidentskými" doplňky), což dává Jacksonovi záminku k žertovnému domáhání se prezidentského "náhrdelníku" jako dodatku k popředním dárkům. Poté nastává okamžik, na který všichni čekali: Michael Jackson oznamuje vytvoření velkého zábavního parku ve Varšavě, ve kterém budou trávit chvíle odpočinku nejen Poláci, ale i příchozí ze zbytku Evropy a světa. Tak přeci. Po tomto prohlášení se rozzářili oči nejen pozvaným obchodníkům.

Nechci tady rozvádět, jakou šancí by byl pro Varšavu Jacksonland, Neverland, či jak by se ten park měl jmenovat. Plánovat se začalo ve velkém a určitě by to byla velká konkurence EuroDisneylandu. Škoda, že podepsání smluvní dohody nezahrnovalo datum začátku stavby. Doufám, že teď věci naberou na obrátkách, tím spíše, že trpělivost Michaela vůči našemu rozhodování svědčí o tom, že jeho prohlášení na téma Polsko není pouze účelovou frází.  

Už si nevzpomínám, kdo vymyslel, že se v průběhu banketu Michael "v zákulisí" setká s vybranými VIP hosty, aby se s nimi vyfotil. Když se o tom dozvěděl, rozhodně odmítl. V klidu vysvětlil, že se ze zásady neúčastní událostí tohoto druhu, že není jeho zvykem být ozdobou žádných, dokonce ani těch nejelegantnějších večírků. Vybraní neskrývali rozčarování. Kdybych chtěl být sarkastický, řekl bych, že byli jednoduše vzteklí. Určitě z těchto příčin vznikají názory, že to Jackson nemá v hlavě v pořádku.

Ve 22.30 se vracíme do hotelu. Začínají se přípravy na noční hovory s prezidentem Varšavy a potom další rozhovory. Kolem půlnoci oba pánové schvalují smluvní dohodu, která je oficiálně podepsána následující den. Padám únavou a nechápu, jak Michael dokáže zůstat ve skvělé formě po celý den. Pak se dozvídám, od lidí z jeho okolí, že je to tak pokaždé. "Jede" na plno, na plný plyn do pozdní noci. Stoprocentní profesionál, žádné úlevy.

Ráno, před příjezdem do hotelu, procházím noviny. Tituly zní jak aprílové žerty. "Bude Michael Jackson investovat do Polska 100 milionu dolarů?", "Co si Michael Jackson koupí ve Varšavě?", "Král Jackson svádí hlavní město", "Jacksonland na louce Siekierkowskie?", "Prezident Jackson..." Kdybych nebyl přítomen všem událostem, jejichž hrdinou byl Michael, pomyslel bych si, že se tady někdo zbláznil. Ale je pravdou, že právě Varšavu si vybral král popu jako místo, kde plánuje vybudování gigantického zábavního parku, kam se jednou velmi ochotně přijdu podívat se svým synem.

Ukazuje se, že navzdory pár hodinám spánku je Michael ve skvělé formě, připraven na setkání s prezidentem RP Aleksandrem Kwasniewskim. Během cesty mě napadá historka stará několik let, když "Jacko" přebíral v Bílém Domu, z rukou prezidenta Ronalda Regana cenu za přispětí k nárustu bezpečnosti obyvatel (souhlasil s bezplatným využitím své písně "Beat It" v reklamě propagující opatrnost za volantem.) Pracovníci Bílého domu se tehdy chovali stejně jako fandové Michaela na celém světě. Skládali mu poklony, pištěli, dožadovali se autografů. "Není to horor?" Neviděli jsme tolik lidí od dob, kdy jsme opustili Čínu", žertoval prezident Reagan. Prezident Kwasniewski neměl příležitost zazářit s podobným bon motem. Na místě se ukázalo, že přijímá jakousi oficiální delegaci, proto bylo setkání krátké, ale srdečné. Zjistil jsem se, že se déle zdržela paní Jolanta Kwasniewska, které se zalíbil nápad vybudování rodinného zábavního parku. V průběhu večera bylo toto téma zmíněno prezidentem již dříve, během slavného koncertu na Bemowie. Opouštíme palác Namiestnikowski a znovu, jako na zámku, vzbuzují Michaelovu pozornost uniformy strážníků v palácové hale.

Od rána, ačkoliv neoficiálně, se v rozhovorech objevuje nové téma, stejně tak fantastické jako slib investice milionu dolarů, "Michael Jackson by v Polsku rád našel místo, které by se stalo jeho Evropským domovem." Ve hře jsou výlučně starobylé stavby. Jednou z nich může být hotel Bristol. Zdá se mi, že je to zcela nereálné, když se však po odchodu z prezidentského sídla Michael rozhoduje prohlédnout si vedle stojící Bristol, usuzuji, že v jeho případě je možné všechno. Rozhovory s vedením hotelu probíhají za čtyřmi stěnami, ovšem můžu fotit. Vzpomínám si na vtipnou scénu z restaurace. Michael jí procházel rychlým krokem, aby se náhle zastavil u stolu, kde seděl pár středního věku. Chvíli si s nimi povídal, což jsem samozřejmě vyfotil. Párek se ukázal být Američany z Long Island, přijeli na krátkou návštěvu Evropy. Jaké bylo mé překvapení, když mě najednou vážený pán advokát začal tahat za bundu a doslova mě prosil, abych mu fotky poslal. "Zaplatím jakoukoliv sumu", přidal, když si ode mě bral vizitku. Přiznávám, že jsem na toto přání zapomněl, ale on si pamatoval vše. Dlouhé týdny mě zahrnoval telefonáty a faxy, a když jsem mu konečně snímky poslal, odepsal: "Ted' jsem šťastný". Je vidět, že Král není idolem pouze mladých.

Podepisování smluvní dohody v Ratuszi mělo velmi oficiální podobu. Dokonce i krátký proslov Jacksona, proč vlastně chce v Polsku investovat, mělo slavnostní tón. Mimo jiné řekl: "6x jsem cestoval kolem světa, ale země, která mě nejvíc oslovila, je Polsko." Sledoval jsem poslouchající novináře. Asi až tehdy uvěřili, že to nejsou jen plané sliby a Michael je v obchodních zájmech stejným perfekcionistou, jako v tom, co dělá na scéně. Varšavská část návštěvy skončila.

Rozloučení na letišti vypadalo podobně, jako uvítání. Dav fanoušků, červený koberec, jen namísto dětí tančících mazurku se objevili studenti požární školy ve slavnostních uniformách. Tentokrát Michaelův obdiv jejich uniforem nezůstal jen u pochval. "Prosím, abyste mi dvě takové poslali,", říká a organizátoři kvapně zapisují jeho přání. Vím, že bylo splněno a nyní je rozsáhlá soukromá kolekce Michaela bohatší o dvě strážnické uniformy z Polska (!)

Rozhodnul jsem se nedivit se už ničemu, takže jsem informaci o letu do Wroclawi přijal jako něco naprosto normálního. Nasednul jsem do bílo-bronzového "Falcona" a odletěl společně s Králem a jeho doprovodem. Na letišti jsme přesedli do vrtulníku MI-8 a po krátkém letu jsme přistáli v Lubiazu, místě nacházejícím se 40 km od Wroclawi, proslulého starobylým opactvím, 2x větším než je Královský Zámek ve Varšavě, 4x větším než je Wawel. Působí, až na strašlivou zchátralost, ohromným dojmem. Stále je nejen největší památkou Východní Evropy, ale také perlou barokní architektury. Když vcházíme mezi vznešené stěny, strážní orchestr začíná hrát "Glory Glory Hallelujah", dvě děti vítají Michaela chlebem a solí, za bránami piští a ječí fanouškové. Tady by měl Jackson bydlet? V této gigantické síni (380m čtverečných), tady by si měl hrát Michael Junior? To je nejspíš nemožné. A přestože se Jacksonovi Lubiaz líbí, přestože pozorně poslouchá přednes o historii opactví a je uchvácen nádhernou, v dobrém stavu zachovalou malbou představující "cudowne nakarmienie 5 tysiecy", je to místo příliš vzdálené od hlavních tras, které Jackson využívá. "Toto nehledá", říkají ti, kteří jsou zpěvákovi nejblíže, ale faktem zůstává, že by v Polsku ochotně bydlel v čase svých pobytů v Evropě. Ještě zbývá podpis do návštěvní knihy, rychlé rozloučení s vlastníky a opouštíme Lubiaz.

Jedeme dvěmi auty a už z dálky vidím, co se děje na letišti. Hádám, že se tady shromáždili fanouškové z celého okresu. Auto, ve kterém jede Michael míří přímo před dveře MI-8 a po chvilce zpěvák mizí uvnitř stroje. Já jedu s evropským manažerem Michaela a jeho ženou v druhém autě. Jackson byl v bezpečí, což jsem nemohl říci o sobě. Těch několik minut, které jsem prožil poté, co jsem se dostal z auta mi ukázaly, jaká může být síla nekontrolovaného fanatického davu. Náhle jsem ucítil, že se mé nohy odlepují ze země, že se na mě tlačí desítky těl a vlečou mě proti mé vůli neznámým směrem. Naštěstí manažer zachoval chladnou hlavu. Vší sílou začal strkat svojí ženu a mě mimo vlnící se, rozvášněnou, hysterickou masu. "Pokaždé se stáhni", řekl, když jsme se ocitli na bezpečném místě. "Je lepší počkat vzadu, než riskovat zdraví, možná dokonce život." Takže jsme byli celí, ale bohužel odříznuti od vrtulníku. Nebýt Wayna a Michaelovy ochranky, nevím, jak bychom se do Wroclawi dostali. Naštěstí vše dobře skončilo a já jsem naposledy mohl pořizovat záběry Krále nasedajícího do svého "Falcona". Letadlo odletělo do Paříže. Moje příhoda s Michaelem Jacksonem byla u konce.

Byly to jedny z nejvíce vzrušujících a vyčerpávajících dní v celé mé kariéře. Na čase mi přestalo záležet, a ve skutečnosti ho bylo málo. Chvílemi jsem se cítil, jako válečný reportér, který musí pořídit fotografie bez rozmýšlení, protože ví, že situace, na kterou se dívá, se již znovu nezopakuje. Byl jsem tak pohlcen svou prací, že až tehdy, kdy se letadlo ocitlo ve vzduchu, jsem si uvědomil, že mi bylo dáno strávit část života ve společnosti největší hvězdy světové pop music. Ve společnosti člověka, o kterém jsem věděl mnoho, ale - jak se ukázalo - nevěděl jsem to nejdůležitější: jaký je ve skutečnosti. Michael Jackson, kterého jsem poznal, nebyl podobný tomu z novin a televize. Klidný, milý, uzavřený. Reagujíc způsobem charakteristickým pro introverty, šetřil slovy. A zároveň spontánní a prostý, ve smyslu jakési dětské jednoduchosti. Později jsem si mnohokrát připomínal jeho reakce v průběhu promítání filmu o Varšavě, něžnost a soucítění v nemocnici, úžas, když spatřil páva v Lázních. Myslel jsem také na to, jak sám je člověk neustále obdivován masou lidí a co si asi myslí, když v novinách čte další senzace, co se jeho osoby týče. Soukromí je jediná věc, kterou si může bránit. Proto se nechce fotit, vzácně rozdává rozhovory a přátelí se s mála osobami, ačkoliv mnoho o něm mluví ve smyslu, "můj přítel Michael".  

Neměl jsem příležitost popovídat si s ním déle, stejně jako nikdo z lidí, kteří ho doprovázeli, až na prezidenta Swiecickeho a profesora Kwiatkowskeho. Celý spěšný program pobytu Jacksona ve Varšavě spíše připomínal šílený videoklip než oficiální návštěvu.

Dal jsem vyvolat filmy a po příchodu domů jsem se nepřítomen svalil na postel. Když jsem se následující den objevil u Kodaku, abych se podíval na první snímky, jedna z pracovnic se mě zeptala: "Dovolíte mi udělat si jednu kopii té pěkné fotografie Michaela pro sebe? Budu mít památku".

Po dobu dvou dní jsem pobýval ve světě, ve kterém žije Michael Jackson. Je to trochu krátká doba na to, abych mohl říci, jako Spielberg, že je to svět pěkný. Rozhodně je to svět jiný než ten, který jsem si představoval předtím, než jsem ho poznal. Moc bych si přál ještě někdy do něj zavítat, přestože bych tam nemohl zůstat navždy.

Když jsem po nějaké době přijel do Varšavy, zjistil jsem, že se téma zábavního parku stalo znovu aktuálním. Nový prezident Varšavy, Pawel Piskorski, je neméně nadšen plány Jacksona stejně jako jeho předchůdce Marcin Swiecicki. Objevil se nový, tentokrát reálný návrh umístění parku, věci se chytil vážený soukromý obchodník. V souvislosti s tím se reálnou stala taktéž další soukromá návštěva Krále popu ve Varšavě. Její termín se jistě dozvíme až na poslední chvíli. Doufám, že budu i tentokrát dělat zpěvákovi společnost při jeho soukromých setkáních a tím pádem budu moci popsat i další část mé HIStorie. 

Osnova encyklopedie

Zajímavosti

Je pravda, že byl Michael v dětství týrán svým otcem?
Ano, jak fyzicky, tak psychicky. V posledních letech jeho života se zdálo, že Michael svému otci do jisté míry odpustil. I když připustil, že ho otec týral, měl ho rád. Je ale zvláštní, že Michael svému otci říkal od dětství jménem (Joseph), nevolal na něj "tati".

Kdo je Deepak Chopra, kterému je věnovaná kniha "Tanec jako sen"?
Deepak Chopra je doktor, zakladatel Americké asociace ayurvedické medicíny. Napsal mnoho publikací a knih o zdraví. Michael nikdy nevysvětlil, jaký vztah k tomuto muži má.

Co možná nevíte:
V bookletu singlu Remember the time je napsáno, že tato píseň je věnovaná Dianě Ross.

Co možná nevíte:
Ve scéně s helikoptérou v klipu Who is it neučinkuje Michael, ale jeho dvojník, protože Michael neměl čas ji natočit - přesto je to natáčeno v Neverlandu na přistávací ploše

Co možná nevíte:
Herec z filmu Sám doma, Macaulay Culkin, je kmotr Michaelova prvního dítěte, Prince.

© 2011 Michaeljacksonweb.cz, Michaeljacksonweb.sk
všechna práva vyhrazena | Redakce webu
Kopírování textu z tohoto webu je bez souhlasu autora vysloveně zakázáno.

Naše projekty: encyklopedie Simpsonovi | Kyanid a Štěstí | Trololol.cz Meme komiksy | seriál The Simpsons | seriál Simpsonovi | Jacksonpedie.cz | Jacksonpedia.sk | Kingofpop.cz | Kingofpop.sk
Obrázkové vtipy a meme komiksy na Trololol.cz
Naprogramoval: Pavel Hodoval, návrh a design webu: David Marák
Doporučujeme: Magaziny.cz

Michael Jackson web - největší komunitní web o Michaelovi Jacksonovi v ČR a na Slovensku. Novinky, Fotky, informace v encyklopedii, k tomu texty písní a mnoho dalšího!